Chci s tebou zažít vteřinu ticha.
Pohledy se setkají
zadrhne se dech
země artistka na okamžik znehybní
trochu to zatrne v zátylku
a zavrní v podbřišku.
Blýskne to.

Chci s tebou zažít minutu ticha.
Na prázdné cestě mezi poli
ticho na lopatkách větrných elektráren
kdy se dlaně setkají
šeptá klasům kukuřice že dozrál čas.
Paprsky pocitů blýskaj se na Dunaji
vykoupou se v lásce
a zmizí za obzor snů.

Chci s tebou zažít hodinu ticha.
Dlouhé a slastné milování
kdy stébla trávy kácí se k zemi
jako vojáci na frontě.
Slunce zrudne studem
a schová se za mraky
před bouří a vlnami vášně
které se proderou přes všechny hradby
vystavěné tak pracně
kolem našich srdcí.

Chci s tebou zažít tři hodiny ticha
kdy občas cinkne čajové nádobí
zavoní to napříč kontinenty
čajem tak lahodným
že nezbývá než mlčky pokývat
a slastně přivřít oči
když všechno teče tam kam má.
Ticho se rozvlní hlubokými tóny
když se dvě duše s cinknutím propojí
a splynou v jedno velké
porozumění.

Chci s tebou zažít den ticha.
Den kdy cokoli říkat je zbytečné
okamžiky se skládají do mozaiky žití
zarámované jediným TADY
a jediným TEĎ.
Ten den kdy oba bez nadsázky poznáme
že svět funguje
zatočíme se s ním
a roztančíme v rytmu valčíku sál života
protože přeci
žijeme jen jednou.

Ticho léčí
říkal ten pán v bílém plášti.
Odborník.
Ví co mluví.
Ví kolik čeho přesně kdy a kam aplikovat.
Ale co když ticho vyléčí
všechny ty nesmyslné
blaznivě krásné nepravděpodobnosti
které otřásají vesmírem
vždy když se my dva dotýkáme
ač třeba jen očima?
Co potom?