Curriculum vitæ

(Text postupně doplňuji, jak mám čas. Zatím není kompletní.)

Po gymnáziu Botičská, v roce 2003, jsem se jal studovat sociologii na UK FSV a po roce studia si ještě přibral záchranářství na 5. května v Praze (abych si to mohl dovolit, rozhodl jsem se po 4 letech skončit s divadlem). Z počátku mě bavilo studovat obě školy. Nejsou si tématicky zase tak vzdálené, jak by se mohlo zdát. Ostatně, záchranářství z pohledu sociologa je dost šťavnaté téma (což je fakt, který uniká jak sociologům, tak záchranářům). Nicméně jsem se časem začal přiklánět k záchranářství a zdravotnictví obecně.

Někdy v roce 2006 (což tak trochu střílím od boku) jsem začal dráhu lektora ve sdružení Jules a Jim. Bylo to hodně zajímavé a hodně pozitivní. Úplně nový svět. Jako když se vám od narození postupně zhoršuje oční vada a vy teprve ve 23 letech dostanete první brýle. Najednou jsem se začal dívat jinak na výkony pedagogů, kteří se nás pokoušeli „učit sociologii“. Přestal jsem postupně chápat celý ten „vzdělávací systém“, který mě obklopoval. Začalo mě to až děsit. Na jedné straně stály vzdělávací metody typu „já si stoupnu tadyhle na ten stupínek a co řeknu, to je zákon“. Na druhé straně jsem se s bandou mladých lidí oddával principům zážitkové pedagogiky, kde to bylo spíš „pojďme společně něco prožít a pak si z toho zkusíme odnést co nejvíc zkušeností“. Přestal jsem klasickým „přednášejícím“ zobat z ruky. A začal jsem si o to víc vážit každé příležitosti, kdy jsem mohl naslouchat přednáškám Prof. Miloslava Petruska.

V roce 2009 jsem úspěšně složil přijímací zkoušky na 2. lékařskou fakultu v Praze a nastoupil jako „zdravotní bratr“ na resuscitační oddělení ARO2 ve FN Motol. O dva roky později jsem konečně státnicoval ze sociologie. Zjistit, že medicína mě sice baví a zajímá, ale můj vysněný obor to není, mi trvalo tři roky. Za tu dobu jsem stihl roční působení v akademickém senátu 2. LF UK a založil jsem filmový klub 2. LF, který funguje dodnes.

Již mnoho let jsem si pohrával s výukou první pomoci. Při různých příležitostech, různými způsoby. Tohoto koníčka jsem sdílel se svou tehdejší přítelkyní, velmi vzácnou ženou, Katkou Jankovcovou. Došlo to až tak daleko, že jsme v roce 2011 uspořádali náš první pokus o zážitkový kurz — „První pomoc v zimních horách“. Jednodenní zážitkovka v Praze. Byla to paráda a moc se to povedlo. 6. ledna 2012 jsem si udělal živnosťák a od té doby jsem tomuto koníčku věnoval mnohem více času. Kombinace první pomoci a zážitkové pedagogiky začala dávat velký smysl.

Pro tenhle nový směr jsem se nadchl. Začal jsem dělat první podnikatelské pokusy, ve své přítelkyni Katce jsem viděl spolehlivého parťáka, ale postupně se ukázalo, že ona chce směřovat spíše jinam. Nejen na základě tohoto rozkolu jsme se nakonec rozešli.

V lednu 2013 jsem se přestěhoval do Českých Budějovic. To město jsem si zamiloval. Pomáhal jsem zakládat Coworking centrum České Budějovice, pro firmu Attavena jsem vyvinul 160 hodinový výukový prorgam pro začínající podnikatelky v rámci projektu „Podnikám a vynikám“ a realizoval se i jinak. Objevil jsem tam mnoho věcí (nejen pikador a Hladový vokno), o sobě i o druhých. Jedna z těch nejcennějších je aikido. Také jsem dokončil intenzivní outdoorový kurz od PŠL a stal se instruktorem zimních zážitkových akcí.

V polovině roku 2014 se vracím zpět do Prahy a definitivně se začínám věnovat PrPom na plný úvazek. Je to zásadní zlom. Zjistil jsem, že když se PrPom věnuji naplno, výsledky na sebe nenechají dlouho čekat. Zanedlouho přišel první velký klient, celodenní kurz pro Air Liquide, a přicházeli další. V roce 2015 jsem PrPom přihlásil do soutěže Social Impact Award.

V těchto (a dalších) letech jsem už naplno zapálený do budování PrPom. Takže pokud Vás zajímá tenhle rozvoj z pohledu podnikatelského, můžete se podívat na historii firmy zde. Doplní vám to pár střípků do mozaiky.