Zažil jsem to už mockrát. Když v programu konference či jiné akce přijde na řadu „neformální networking“, rozdělí se účastníci automaticky do několika skupin.

1. Místní celebritky: speakeři nebo organizátoři akce. Pokud se někam neukryjí, jsou většinou v živém rozhovoru s tím, kdo si je chytil jako první. V zásadě jsou špatně dostupní.
2. Žraloci: extroverti, lovci vizitek, propojovači. Brousí davem, nemají zábrany, dají se do řeči s kým potřebují. Během chvíle si oběhnou vše potřebné, včetně místních celebritek, a pak jsou na baru.
3. Introverti: běžní účastníci akce, mají přirozené zábrany navázat rozhovor s někým novým. Osaměle postávají u cateringu, kouří, jdou domů… Tato početná skupina má vysoký a nevyužitý seznamovací potenciál.
4. Skupinkáři: mají zde přátele či kolegy. Sdruží se do uzavřené skupinky, chovají se k sobě familiérně, sdílí téma hovoru. Ve skupince se cítí bezpečně a nemusejí navazovat nové kontakty, což je pohodlné.
5. Smobies (smobie = smartphone zombie): účastníci zahledění do smartphonu, nezaujatí akcí nebo lidmi, případně lapeni pracovními povinnostmi. Jsou trochu jako autisti – zcela ponořeni ve svém světě.

Chci vám k tomu říct dvě věci:

• Za prvé – na tomto průběhu akce není vůbec nic špatného.
• A za druhé – tohle není networking!

Tyhle procesy jsou nám přirozené (pro detaily sledujte vědní obory sociální psychologie a etologie). Problém ale je, že takto jezdíme ve vyjetých kolejích, bavíme se s těmi, které už známe. A to někdy vadí a někdy ne. Záleží na tom, jaký cíl má daná akce či konference.

Každopádně: pokud je v programu uvedeno slovo networking – a pokud potom proběhne výše popsaný proces – jedná se o organizátorský trapas.

Jak vypadá opravdový networking?

Networking umí narušit, nebo zcela zbourat výše popsané bariéry. Nebo spíše dokáže přimět lidi, aby zpoza barikád na chvíli vystoupili (což je nepříjemné, potřebné a přínosné) a začali se spolu opravdu bavit. Co se má stát, aby se to povedlo?

Za prvé: Networking má pravidla.

Během opravdového networkingu budou někteří lidé (introverti, skupinkáři a dokonce i žraloci) vystupovat ze své komfortní zóny. Je třeba, aby se to odehrávalo bezpečně. K tomu je dobré nastavit několik pravidel. Například:

• networking je dobrovolný, je možné se nezúčastnit, odejít…
• má jasně daný začátek a konec
• jednotlivá setkání mají omezený čas
• ke slovu se dostanou obě strany

… a tak dále. Způsobů, jak nastavit dobrý networking, je mnoho.

Za druhé: Někdo ho řídí.

Není pravděpodobné, že by ve skupině lidí proběhl opravdový networking, aniž by ho někdo řídil. Ideální je, pokud takový člověk má lektorské dovednosti. Díky němu dochází k opouštění komfortní zóny jen v omezené míře a v bezpečném prostředí, protože z pozice autority nastaví určité (do té doby nepřirozené) jednání jako přijatelnou normu.

Jinými slovy: Ještě před chvílí bylo velmi trapné, aby introvert přišel za žralokem a zeptal se ho, o čem je jeho startup. Jenže teď začal networking a tak se tito dva lidé sejdou, vyslechnou jeden druhého, vymění si vizitky a možná i navážou spolupráci.

Za třetí: Každý se dostane ke slovu a k lidem.

Networking způsobí, že se mezi sebou začnou setkávat lidé, kteří by se jinak vůbec nedostali dohromady. Šikovně zapojí (a patřičně omezí) i žraloky a celebritky. Dostane je do situace, kdy naslouchají druhým (a nemluví jen o sobě), otevře jim příležitost seznámit se s lidmi, kteří by je neměli šanci zaujmout. Obecně všem rozšiřuje obzory a pokud je složení účastníků spíše heterogenní, může i narušovat sociální bubliny.

Za čtvrté: Networking je příjemný.

Tahle podmínka je důležitá. Pokud ji nesplníte a vše ostatní uděláte správně, nestačí to. Podle toho, jak a kdo networking řídí, může vzájemné setkávání a seznamování být lidem zcela příjemné a přirozené, nebo to může být jedna velká křeč. Nejčastějšími problémy jsou přílišný sociální tlak, zbytečná pravidla nebo příliš formální průběh. Co pomůže? Z toho, co jsem už zažil a fungovalo to, nabídnu pár tipů:

• Herní prvky – nechte lidi třeba sbírat body za každou interakci a za určitý počet bodů pro ně mějte drink na baru. Nebo je náhodně při vstupu rozdělte na skupinky (země, slova, barvy, cokoliv) a když se dá skupinka dohromady a přijde k vám, budete pro ně mít malý dárek.
• Welcome drink – můžete tím před networkingem trochu obrousit hrany a obavy.
• Netradiční postupy – lidé nemusejí jen volně chodit po místnosti. Mohou ji třeba brázdit na kolečkových židlích.
• Hudba na pozadí – když s ní dobře pracujete, může snižovat nervozitu, rychleji se rozproudí všeobecný „cvrkot“ mezi lidmi.
• Informace předem – dejte účastníkům akce vědět nejen to, že networking bude, ale také kolik s sebou mají mít vizitek (pokud máte networking připravený předem, často to víte dost přesně).
• Seznamovací kolečko – lidé se trochu osmělí, když dáte slovo jednomu po druhém a požádáte každého o jednu větu, nebo například „tři slova, která tě nejlépe vystihují“.
• Jmenovky – prostředí je mnohem příjemnější, když umožníte i zcela cizím lidem oslovovat se jmény.
• Tykání / vykání – nastavte si se skupinou, zda si tu všichni vykáme, tykáme, onikáme… co si vyberou je úplně jedno. Důležité je, že tohle téma je vyřešené a při seznamování už nemusejí váhat.

Networking: klišé, nebo efektivní pomocník?

To je na vás, organizátorech. Já nejčastěji vídám networkingy, které jsou nefunkční a rychle se rozpadnou. V programu tak plní jen úlohu klišé a vyplňují prázdné místo. Na druhou stranu, tento článek jsem mohl napsat hlavně díky tomu, že jsem zažil i pár networkingů, které mě inspirovaly. Třeba v Impact Hub Praha. Udělat networking kvalitně není těžké, tak se toho nebojte.

Máte další tipy, jak udělat dobrý networking? Pište je do komentářů. Můžu článek postupně rozšiřovat o vaše zkušenosti. Díky a přeju hodně štěstí a spoustu nových kontaktů!